Ztracená propiska

42 kilometrů není žádná procházka. Ale když to jednou ujdete…

Pravidelní čtenáři už tuší a ti náhodní se to dozví: třetí květnovou sobotu jsem se historicky podruhé vydala na trať 51. ročníku pochodu Praha–Prčice.

Tentokrát padla volba na část sedmdesátkové trasy Karla Kulleho, na etapu z Týnce nad Sázavou o délce 42 kilometrů. A protože jsem minulý rok došla třicítku do Prčice relativně plná sil, říkala jsem si, že letos si nějaký ten kilometr přidám.

Optimisticky jsem si v sobotu ráno přihodila do batohu foťák a vydala se na nádraží. Nakonec jsem vyfotila jen jedno řepkové pole. Focení šlo stranou, důležitější bylo dojít.

Když přijde největší krize…

První fáze byla poměrně snadná se spoustou silnic, ale možná jsme jen byli plní energie, a tak jsme poměrně hravě zvládli jedno trochu nepříjemné stoupání. Cesta ke druhému punktu v Kosově Hoře byla „jiné kafe“. Do třetí třetiny jsem už bohužel vyrazila sama. Zvládla jsem poslední stoupání a pak zamířila do údolí.

Ke konci vedla trasa už jen po rovině, všude okolo příroda, modrá obloha, žádné fronty v lese jako na trase z Tábora… V tu chvíli přišla největší krize. Kdybych se zastavila, asi nedojdu. Radši jsem ani nepřemýšlela, jak daleko je Prčice a soustředila se na každý krok. Když jsem po téměř osmi a půl hodinách chůze prošla ulicí, otočila se vlevo a spatřila povědomé náměstí s poutí, málem jsem se rozplakala štěstím.

Příště vyrazím znovu

A protože jsem se loni podělila o nějaké ty věcné postřehy, zmíním i tentokrát to důležité.

• Koupila jsem si nové boty. Devět let staré univerzální sportovní boty jsem vyhodila a koupila si běžecké (udržitelnou variantu jsem v tomto sortimentu bohužel nenašla). Sice nefixují kotník, ale jsou lehké, prodyšné a mají měkký došlap.
• Houska na jednu ze svačin nebyla dobrou volbou. Pečivo se šunkou a lučinou může být celkem dobrota, ale za chůze nepříjemně tlačí v žaludku.

Plus to nejdůležitější: jednou vyzkoušíte a nemůžete si pomoct. I příští rok bych ráda ušla některou ze čtyřicet kilometrů dlouhých tratí. Sice jsem toho ke konci měla dost, ale za ten pocit vítězství a překonání sebe sama to stojí.