Dovolená ve Vietnamu III. Jak jsme v Hanoji navštívili Ho Či Mina
Všude jezdí motorky. Proudy řidičů míří tím i oním směrem, navzájem se kříží, nikdo ale nezastavuje. Na semafory se tu hraje jen minimálně. Když hrozí srážka, stačí přece přibrzdit. Při procházce centrem mám pocit, že jsem nikdy nebyla v rušnějším městě. Přitom všichni vypadají relativně spokojeně a nikdo nepospíchá výrazně rychleji než ostatní. Stačí jen udržovat tempo a zapadne tu i pěší turista.
Motáme se dokola v uličkách a já si tu koupím pravou vietnamskou mast omamně vonící esenciálními oleji. Podle vietnamských doporučení se hodí snad proti všem potížím.
Návštěvu mauzolea jsme neplánovali, ale šli jsme okolo…
Čím blíž jsme však vládním budovám, tím je okolí uklizenější a působí čistějším dojmem. O tom, že Vietnamci ovládají organizaci na špičkové úrovni, se přesvědčujeme v mauzoleu.
Původně jsme nezamýšleli podívat se na navoskovaného Ho Či Mina, ale když jsme viděli, jak krátká fronta se před areálem vine a navíc jak rychle plyne, rozhodli jsme se využít situace. Když už jsme tady, pokrčili jsme rameny a seřadili se ve frontě.
Pro návštěvu mauzolea platí povinnost zakrytých kolen a ramen, zákaz žvýkání či pokrývek hlavy. Moje obligátní legíny neurážely mnichy v pagodách a, jak se ukázalo, nakonec byly dobré i pro návštěvu Ho Či Mina.
To je on!
Byla to krátká návštěva. Stráž nedovoluje u Ho Či Mina zastavit nebo se dlouho rozhlížet. Celá fronta musí být neustále v pohybu. Příbuzní a skupiny jsou před vstupem k Ho Či Minovi rozděleni. Asi aby se nezastavovali a nedávali do řeči. Mobilní telefony jsou tu zakázané. Foťák mi zabavili už u vstupu do zahrady, kterou fronta postupovala.
Bylo zvláštní vidět muže, který zemřel už v roce 1969. Jeho tělo je zavřené ve vitríně a obličej mu ozařuje slabé oranžové světlo. Je to vůbec on? Nejprve vidím pravou stranu jeho obličeje. Až po pár krocích rozpoznávám obličej podobizny, kterou jsem tu viděla už tolikrát. Je to on. Vypadá trochu plastově, ale veřejnost smí k jeho tělu přistoupit jen ze vzdálenosti dvou tří metrů. Z takové dálky detaily nedoceníte.
Až po východu z místnosti si smím vyměnit dojmy se svým společníkem. V tu chvíli ani nevím, co si o celém zážitku myslet. Přijde mi to celé neskutečně bizarní. On tam jen tak leží a je mrtvý, divím se.
Vietnamcům však musím připsat body za skvělou organizaci. Nikde jsme dlouhé desítky minut nečekali a většinu času ve frontě jsme strávili pod klimatizovanou voliérou. V celém areálu je pak pečlivě uklizeno. A podívat se tu například můžete i na drobnou pagodu postavenou na jediném masivním sloupou. A nebo můžete navštívit muzeum věnované Ho Či Minovi.
Co jste se tu už o Vietnamu mohli dočíst?
Dovolená ve Vietnamu I. Co vzít s sebou a co nechat doma?
Dovolená ve Vietnamu II. Trang An, takhle nějak to musí vypadat v ráji
Dovolená ve Vietnamu III. Jak jsme v Hanoji navštívili Ho Či Mina