Aklimatizace v kině: Druhá strana naděje
Aklimatizace může být náročná, zvlášť když jste strávili téměř 14 dní za polárním kruhem v Praze vám chybí nejen ten svěží vzduch, v němž se mísí vůně lesů a moře. Návrat do Prahy jsem si osvěžila alespoň kinem, respektive filmem finského režiséra Aki Kaurismäkiho Druhá strana naděje (Toivon tuolla puolen, The Other Side of Hope).
Khaled Ali utíká se svou sestrou z Aleppa, společně se vydávají balkánskou cestou do Evropy, ale před maďarskými hranicemi se navzájem ztratí. Khaledovi se náhodou podaří dostat do Finska, kde se přihlásí na policii a požádá o azyl. Současně pokračuje v pátrání po své sestře.
Dva muži, dvě šance na nový život
Byl by to příliš jednoduchý příběh, kdyby se v něm neobjevila postava obchodníka s košilemi. Waldemar Wikström také utíká, byť se nachází v o dost komfortnější situaci. Stárnoucí Fin opouští svou manželku, která propadla alkoholu. Penzista začne jinak, a tak koupí živořící restauraci, ve které na denním menu vždy zaručeně uvidíte rybí karbanátky.
Zatímco v zařízení pro uprchlíky se Khaled dozvídá, že melancholické vyhostí nejdřív, Finové se utápějí v alkoholu a je jim jedno, že místní policisté stále píšou na psacích strojích, databáze občanů nejsou chráněné a vytištění falešného občanského průkazu trvá pár minut.
Seznámení hlavních postav probíhá divoce a tragikomicky. Když Waldemar potká Khaleda, skončí to pěstním soubojem. Pak však Fin udělá vstřícný krok a zaměstná imigranta ve své restauraci.
Někdy stačí udělat vstřícný krok
Aki Kaurismäki se věnuje filmům už přes 30 let, ale zůstává věrný absurditě. Ta nechyběla ani v tomto snímku, navíc doplněná poslouchatelným finským folkem.
Reakce v sálu mi potvrdily, že Aki Kaurismäki není pro všechny a že někdo nepochytí nadsázku a absurditu, se kterou finská režisérská legenda přistupuje k natáčení (i proto, že můj doktor má v ordinaci psací stroj a zřejmě ho aktivně používá a v tamních restauracích se přestalo kouřit teprve nedávno).
Nedoslovnost však vyvažuje lidskost, přátelství a smysl pro humor hlavních postav, ty tak dodávají téhle hořké komedii naději. Protože, jak režisér ukazuje, někdy stačí udělat jeden vstřícný krok.