Alone in Berlin na filmovém plátně. Zas jsem se nechala nachytat knižní předlohou…
Pamatuji si na své první zklamání z filmového zpracování knižní předlohy. Byla jsem ještě dítě a oblíbila si převyprávění slavného Robinsona Crusoa od Josefa Plevy. Pak jsem ale viděla v televizi filmovou verzi, která se mi oproti fantaziím zdála nudná. Tolikrát jsem si v duchu představovala opuštěný ostrov a hlavní hrdiny, že film u mě neměl šanci.
Stejný osud postihl snímek Alone in Berlin natočený podle stejnojmenné předlohy Hanse Fallady, kterou jsem četla v létě 2016. Moment, kdy hlavní hrdina bojující proti nacistickému režimu pohlednicemi s texty vyzývající ke svobodě projevu, podlehne zvědavosti a nakonec prošvihne ten pravý čas ke skousnutí pilulky s jedem popsal Hans Fallada možná až příliš živě (a tvůrci filmu se s tím nedokázali popasovat).
V Alone in Berlin jsem tak objevila další výborně napsanou knihu zaznamenávající hrůzy druhé světové války. Samozřejmě, že se mi v minulosti dostala do rukou spousta románů zasazených do období druhé světové války, tento se však odehrává přímo v Berlíně, kde lidé žijí zdánlivě běžně a nemusejí denně bojovat o holý život. Za kulisami Berlína se ovšem odehrávají dramata, která často můžou končit smrtí, vraždou, sebevraždou, popravou nebo jen výhrůžkami koncentračním táborem.
Film, který byl představen na Berlinale 2016, zpočátku povedeně líčí děsivé události, ke kterým dojde v jednom berlínském činžáku. Pak se to ale zvrtne. Snaha o zkratkovitost, touha ukázat všechno ničí momenty, které si vybavuji z knižní podoby.
Snímek je navíc v angličtině, což působí zpátečnicky. Proč by film natočený v Berlíně ukazující život německého obyvatelstva, neměl být natočen v němčině? Zřejmě jde o cenu za koprodukci, na níž se podílela Velká Británie, Francie a Německo.
Potěšilo mě snad jen, že ve filmu hraje mimo jiné známý švédský herec Mikael Persbrandt. Potěšilo by mě to ještě víc, kdyby nehrál nácka :)