Film The True Cost a svět okolo mě
„Mít tak tramvajenku zdarma!“ zasnila jsem se nereálně. „Jenže nějak se to musí zaplatit,“ narážel můj společník na fakt, že cenu jízdného bych zaplatila jinak, třeba ve vyšších daních. Na podobném principu nefungují jen veřejné finance a služby, ale také průmysl. I ten oděvní. Proto se tvůrci filmu The True Cost trefně ptají: „Kdo zaplatí cenu tvého oblečení?“
„Včera jsem se naštvala v práci, a tak jsem během pauzy šla nakupovat. Utratila jsem čtyři stovky,“ popisovala mi nedávno kamarádka napůl nadšeně a napůl rozladěně z neplánované útraty.
Nakupovat oblečení nechodíme jen v případě nutnosti, ale také pod vlivem nálad. Jsme přesvědčeni, že nás nové oblečení učiní třeba jen o trochu šťastnějšími. „Může za to reklama?“ ptá se režisér dokumentu The True Cost Andrew Morgan. Nutno dodat, že propagaci považuje spíš za propagandu.
A navíc uvádí zajímavá data:
- Průměrný Američan ročně vyhodí přes 32 kil textilu.
- Více než 90 % bavlny je GMO. Producenti bavlny jsou zodpovědní za 18 % celosvětového používání pesticidů a 25 % celkové spotřeby insekticidů.
- Oděvní průmysl je druhým největším znečišťovatelem na světě (první příčku obsazuje průmysl ropný).
Ne všechny filmy o módě musejí být nutně pěkné, ukazuje se. Snímek The True Cost jsem poprvé viděla na vůbec prvním Sustainable Fashion Day v Česku a poměrně mě ovlivnil. Často sice tušíme, že většinu námi nošeného oblečení vyrábějí kdesi v neodpovídajících pracovních podmínkách (vzpomeňme třeba na Rana Plaza) špatně placení zaměstnanci, ale tento fakt nakonec při nákupech nezohledňujeme.
Dokumentární snímek The True Cost nenabízí žádné řešení, zdůrazňuje však možnost volby, protože výrobky mladých designérů nebo oblečení z druhé ruky, to nejsou batikované hadříky pro novodobé hippies.