O filmu The True Cost. A taky o petici Good Clothes Fair Pay
Díky tobě mi v hlavě zůstává film The True Cost, a tak odmítám kupovat pro dítě cokoliv nové, když to stejně bude sloužit jen tři měsíce, napsal mi člověk, od kterého bych to nečekala. Podle pravidel jednoho média by sice článek neměl začínat citací, jenže z téhle věty moje srdce zaplesalo radostí, tak proč se o ni nepodělit hned na začátku.
Snímek Andrew Morgana The True Cost jsem před lety doporučovala každému na potkání. Přestože jsem od té doby zhlédla řadu dokumentárních filmů týkajících se problematiky udržitelnosti textilního průmyslu, lidských práv a životního prostředí, The True Cost stále řadím mezi ty komplexnější z nich. Postihuje totiž různé pohledy na současnou produkci módy.
Víc sezón, víc zboží, víc chemikálií…
V čem je zakopaný pes? Zatímco v minulosti bylo oblečení připravováno na sezóny Jaro/ Léto a Podzim/ Zima, dnes módní řetězce vyprodukují 52 malých kolekcí za rok (ultra fast fashion jich vyprodukuje ještě více) s co nejnižšími náklady na výrobu. Čím více kolekcí a nižší cena, tím více se prodává a firma vydělává. Oděvy se tak přesouvají z kategorie dlouhodobé spotřeby do skupiny zboží s krátkodobou spotřebou.
Film The True Cost zavádí diváky do Texasu, Indie a Bangladéše. V Texasu místní farmáři pěstují chemikáliemi naspeedovanou bavlnu. V Indii znečišťují místní producenti posvátnou řeku Gangu znečištěnou vodou z koželužen. Nemusím snad dodávat, že o ochranných prostředcích si tu místní pracovníci zřejmě můžou pořád jen nechat zdát. V Bangladéši jsou pošlapávána práva dělnic, které se marně snaží uživit svoje děti neustávající dřinou v továrnách.
Mezi jednu takovou továrnu patřila budova Rana Plaza, která se zhroutila v dubnu 2013. Neštěstí si vyžádalo 1 134 obětí a kolem 2 500 zraněných. A to jen kvůli výrobě několika hadříků. Jde o historicky nejsmrtelnější nehodu v historii textilního průmyslu. Zřejmě i proto, že nadřízení nebrali varování před narušenou statikou budovy vážně. Výroba se nesměla zastavit.
Šetříte vodou?
Jednou do roka se dívám na film The True Cost. Zatímco první rok mi ukáplo několik slz, dnes už jen nechápavě vrtím hlavou proč to nakupování lidi pořád bere a proč nenakupujeme s větším rozmyslem. Vlastnictví dvou kvalitních sukní z praktických materiálů se v letních vedrech vyplatí víc než desítky sukní vyrobených z polyesteru.
A zatímco média každoročně natáčejí reportáže vysvětlující, jak je třeba s vodou šetřit a že možná není dobrý nápad se mydlit pod sprchou s neustále tekoucí vodou, mně se jen obrací oči vsloup. Mnohem efektivnější by bylo snížit spotřebu. Jen k výrobě jednoho bavlněného třička je totiž potřeba 2 720 litrů vody. To je pitný režim jednoho člověka na tři čtyři roky.
Good Clothes Fair Pay. Za férové platy!
I přes lehký smutek, který mě přepadl z toho, že se ani po 10 letech od tragédie v Bangladéši nic nezměnilo, jsem s nadějí přivítala iniciativu Fashion Revolution s názvem Good Clothes Fair Pay. Ta vyzývá Evropskou komisi k zavedení legislativy, která by značky a maloobchodníky v oděvním sektoru zavazovala k provádění kontrol v dodavatelském řetězci a zajištění důstojné mzdy.
