Když se ze vzpomínek stávají pocity
Na smrti je po počátečním smutku nejhorší uvědomění si, jak se svět nepříjemně mění. To, s čím jste mohli včera počítat, dnes není, ke vzpomínkám už další nepřibudou a ty staré blednou.
Škoda, že lidská paměť nefunguje jako kamera, ze které si později můžete pustit přesně to, co potřebujete. Hodilo by se mi to třeba ve chvíli, když se mi před očima objevilo parte člověka, kterého jsem měla ráda, i když jsem ho roky neviděla.
Při našem prvním setkání mi nalil pálenku, žádné argumenty proti neměly smysl. Nervozita ze seznamování se s rodiči se rychle rozplynula. Byl to typ, který se dal s kýmkoliv snadno do řeči. A když mluvil, nad jeho rty se rytmicky pohyboval hustý knír.
Pravidelně jednou týdně usedl v obýváku k televizi, kterou sledoval jen jedním okem. To dopoledne míval na práci něco jiného – krájení a strouhání brambor. V téhle domácnosti měli jednou týdně brynzové halušky.
S přibližujícím se důchodem měl paradoxně spoustu plánů. Člověk se může pustit do ledasčeho, myslel si, zatímco nedaleko města stavěl domek. Na pozemku ve svahu u lesa trávil snad každý víkend a já jsem tam poprvé a naposled sekala trávu kosou.
Z ostatních vzpomínek se stal pocit, krátké záblesky připomínající rozlehlou Americkou triedu s polorozpadlými zastávkami, zarostlé okolí sídliště s výhledem na centrum města, které vytvářelo iluzi, jak skvěle se tu žije.
RIP