Kiruna. Město, kde přestávají platit mapy
Začalo září, dny se rychle zkracují, sluneční svit nabral podzimní nádech a ve švédské Kiruně se podle všeho začíná objevovat polární záře, světelné představení na obloze. Do tohoto města ležícího za polárním kruhem jsme se vydali v době, kdy se nikdy dostatečně nesetmí. Polární zář jsme tedy oželeli, namísto ní jsme se podívali 500 metrů pod zem a přesvědčili se, že mapy v tomhle severském městě už a nebo ještě neplatí.
Jednoho odpoledne jsme se vydali podívat na stavbu nové radnice. Tady bychom měli pokračovat rovně, usoudím. V jedné ruce držím mapu a rozhlížím se kolem sebe. Před námi měla vést cesta, jenže nevedla. Na vlastní kůži jsme se tak přesvědčili o tom, jak rychle se Kiruna mění. Nemůžete se tu spoléhat na papírové mapy ani Google Maps.
Takhle se stěhuje město
Budujeme pro vás nové město a infrastrukturu, dočetli jsme se na ceduli poblíž staveniště, kde vyrůstá nová radnice a celé obytné čtvrti. Ne snad, že by Kiruna radnici neměla nebo se do města přistěhovalo naráz tolik lidí (ne, uprchlíci za to fakt nemůžou). Důvod je jiný a zní trochu bláznivě. Město se stěhuje o více než tři kilometry na východ.
Osud Kiruny byl vždy ovlivněn těžbou železné rudy a dolem, který leží hned vedle železničního nádraží a co by kamenem dohodil od původní radnice. Těží tu státem vlastněná společnost LKAB, která plánuje posunout základní úroveň těžby zas o něco níž. Když si uděláte výlet na horu Luossavaaru a rozhlédnete se po okolí, uvidíte, jak blízko se těží. Jen málo chybí k sesunutí města pod kopec. Proto padlo rozhodnutí o stěhování.
Mnohé domy čeká demolice, přesunou se jen historicky cenné budovy a například celodřevěný kostel prý odborníci rozeberou a na určeném místě znovu postaví.
Ti, kterým hrozí ztráta domova, dostanou nové byty či domky a někteří si můžou i polepšit. Podoba bydlení se konzultuje s budoucími vlastníky nemovitostí a samotný přesun města byl dohodnut se zástupci radnice i s pastevci sobů v okolí.
Když pijete kafe a 1000 metrů pod vámi se doluje…
Samotný důl můžete navštívit, respektive jeho zákaznické centrum, které se nachází 500 metrů pod zemským povrchem. Když nasednete do autobusu v centru města a ten pak za několik okamžiků zamíří do černého tunelu v kopci, na chvíli se vám sevře hrdlo.
Společnost LKAB vybudovala v kopci silnice, jezdí tu osobní auta i autobusy nebo stroje. V návštěvnickém centru pak uvidíte výstavu těžebních strojů, kinosál a navštívíte místní kavárnu (švédská fika je fenomén platný i pod zemí). Zatímco jsme seděli u šálku kávy, o 1000 metrů níž se tvrdě pracovalo.
Přesun jako z pohádky. Nebo ne?
I během prohlídky dolu se mluví o přesunu města, psalo se o něm samozřejmě i ve světovém tisku. Neobjevilo se v něm třeba, že v částech Kiruny, které čeká demolice, se pořád uklízí a opravuje. Místní tak nepropadají depresi a neztrácejí vztah ke svému okolí.
Kiruna není Horní Jiřetín, jehož obyvatelé si dlouho nebyli jistí, zda nebudou nuceni opustit své domovy kvůli prolomení těžebních limitů. Možnost přesunu obce v Česku zřejmě nikoho nenapadla (a stejně by ji nikdo nezaplatil). Horní Jiřetín po zachování limitů ožívá, lidé opět staví a opravují domy, hlásal tisk. V Kiruně se opravuje pořád.
Ale nic není dokonalé a během krátké návštěvy jsme narazili na odpůrce přesunu, na plakátech ve městě jsem zahlédla kritické ohlasy na vývoj města, z nichž některé připomínají obchodování LKAB s Čínou.
A při prohlídce původní radnice jsme narazili na postaršího muže, který litoval všeho toho bourání. Není to krása? ptal se nás. Měkké světlo se tu odráželo od dřevěných ochozů a obrovská hala působila jako obývací pokoj města. Tohle všechno padne. Vsadím se, že nová budova radnice nebude tak pěkná, povzdechl si.