Norské čtenářské léto: Naivní. Super a Doppler
Zatím jsem nezjistila, jestli norský spisovatel Erlend Loe prodělal syndrom vyhoření, jeho knihy by tomu však nasvědčovaly (ale může samozřejmě jít jen o mou čtenářskou vztahovačnost). Kdybych měla tu možnost, zeptala bych se ho. Zatím mi nezbývá nic jiného než spekulovat.
Během léta jsem se začetla hned do tří bestsellerů zmíněného spisovatele. Prvním z nich je Naivní. Super, příběh o studentovi, který opustí školu, aby se na chvíli zastavil a nic nedělal.
Házet si míčem a zatloukat…
Hlavní hrdina bydlí v bytě svého bratra a uklidňuje se monotónními činnostmi, třeba házením si míčem nebo hraním si s primitivní zatloukačkou. Spíš než smysl života hledá hlavní hrdina motivaci. Co a proč by měl vlastně dělat v situaci, kdy jedinou úlevu nachází v hraní jednoduchých dětských her?
Erlend Loe přivádí své postavy do absurdních situací, pokládá jednoduché a na první pohled naivní otázky, které však v kontextu příběhu dávají smysl.
Ani v lese se neobešel bez čokolády
Tak tomu je i v novele Doppler. Stejnojmenná hlavní postava je otec dvou dětí, na něhož dolehne smrt v rodině i na první pohled dobře uspořádaný život. A tak se Doppler vydá do lesa, kde si postaví stan, ochočí losa a pojmenuje ho Bongo. Žije jako lovec a sběrač. Bylo by mu skvěle, kdyby nepotřeboval pravidelný přísun nízkotučného mléka, případně nedostal chuť na čokoládu Toblerone.
Kniha je napsaná svěžím vtipným tónem a popisuje člověka, který se chce odtrhnout od norské společnosti, nechce být pracovitým manželem, ale současně si uvědomuje, že je na některých vymoženostech současné společnosti závislý.
Letos vyšla v češtině i druhá kniha o Dopplerovi nazvaná Náklaďáky Volvo (Volvo Lastvagnar). Kromě toho, že Doppler v ní učiní jednu zásadní věc, totiž odejde hledat štěstí do Švédska, se setkává se dvěma švédskými seniory a zjišťuje, že i život v sousedním státu může být zneklidňující.
Náklaďáky Volvo pro mě postrádají trefnost předchozího dílu. Autor navíc vkládá do příběhu různé pomlky, ve kterých se přímo obrací na čtenáře, což mi sice přijde originální, ale občas také bohužel přehnané.