Ztracená propiska

Soustředit se na to nejdůležitější

Jednoho rána jsem se vzbudila a uvědomila si, že se spousta z nás honí za zbytečnostmi. Včetně mě. Ne, takhle to úplně nebylo. Téhle myšlence předcházel šok, náročné období provázené spoustou myšlenek a změn.

Když jsem byla dítě, vysvětlovala mi teta se sestřenkou, že bude skvělé, když budu studovat, protože  pak nebudu muset například umývat cizím ženám vlasy, dávat pozor na cestující ve stanicích metra, mrznout během zimních dní u stánku s oblečením z Asie a nebudu pracovat na směny.

Tomu všemu jsem se vyhnula, pravda, ale, jak si postěžoval můj známý, stejně nakonec sedíme v openspacu od 8 do 17. A také se dohadujeme s kolegy, píšeme jeden e-mail za druhým, odpovídáme na Skypu, někdy se raději snažíme odfiltrovat okolní prostředí a mimo jiné samozřejmě pracujeme.

Je to výhra? A když ne, znamená to snad, že jsme něco prohráli? Neurčuje tohle hodnocení pouze naše vnitřní nastavení, případně příliš kritické vnitřní oko?

Poměrně rychle procházím vystřízlivěním, uvědomuji si, že jsou i jiné věci na světě, jiné způsoby realizace. Možná se o nich nedozví celý openspace ani vás za ně vaši nadřízení nepochválí, ale život vám rozhodně zlepší.

Co mám na mysli? Někdo by to nazval work–life balance, já jsem to sama pro sebe nazvala čas pro ty z nejbližších, kteří vás mají rádi, na činnosti, které vás baví, byť třeba právě teď nedávají smysl nikomu kromě vám.

Tak vzhůru do toho.