Stěhovací minimum
„Letos ses stěhovala jen jednou. Už se usazuješ,“ ohodnotil mi uplynulý rok kamarád napůl v žertu. A napůl vážně, protože jsem se v životě stěhovala opravdu mnohokrát (v roce 2014 jsem to stihla dokonce dvakrát). Neplánovala jsem to tak. Balení a vybalování věcí nepatří mezi moje koníčky. Stěhovala jsem se kvůli rozchodům i kvůli laxnímu majiteli bytu, kterého nezajímalo, že mi pokoj začíná obrůstat černá plíseň a z radiátoru téměř nepřetržitě ukapává voda.
V komoře se mi povaluje několik velkých stěhovacích krabic z IKEA, které se osvědčily, a v hlavě název stěhovací firmy, jež mě nezklamala. Není totiž nic horšího než přesunování se na jinou adresu s pomalými a nervozními stěhováky, kteří si během jedné hodiny potřebují dát tři pauzy na cigáro, přičemž vy byste to nejradši měli za sebou. Navíc vám v hlavě naskakuje představa rychle se zvyšující ceny za celou akci, protože stěhováci si účtují hodinovou sazbu. Jenže oni jen mávnou ležérně rukou a pak navrhnou platbu bez daně. Protože by to tak mohlo být pro obě strany jednodušší.
Z míry vás může vyvést i jakékoliv zřizování nebo rušení služeb. Třeba v okamžiku, kdy se slečna za pultem na pobočce O2 diví, že nemám televizor. „Myslíte jako, že nemáte ten přístroj?“ ujišťuje se. „Přesně tak,“ odpovídám a poprvé po mnoha letech, během nichž se bez televize hravě obejdu, se cítím trochu nemístně. A to je na holku, která se tolikrát stěhovala, poměrně unikátní okamžik.