Z Olbramovic až do Prčice. A pak ještě dál
Moje oblíbená studia jógy zůstala až do května zavřená, a tak jednou z mála jarních aktivit, jak si během a po období karantény protáhnout tělo, byla pěší chůze. Zatímco v Praze většina lidí vyrazila na Náplavku, kudy pravidelně projížděly policejní vozy, já jsem se víceméně pravidelně vydávala za hranice Prahy.
Nejednou jsem si musela přivstat, abychom ráno stihli třeba vlak do Benešova. Odtud jsme plánovali jet autobusem do Neveklova a následně dojít až do Prčice. Plány jsou spíš jen odhady, tvrdí moje učitelka jógy a já jí musela dát opakovaně za pravdu.
Osud a osoba odpovědná za aktualizaci jízdních řádů na IDOSu selhali. Na stanici se ukázalo, že nám autobus ujel. A kdybychom ho stihli, stejně by nám byl k ničemu. Toho dne totiž do Neveklova nezajížděl. A tak jsme se vrátili na nádraží a následujícím osobákem se vydali do Olbramovic.
Karanténa mě připravila o svaly a asertivitu
V osobáku, kterým jsme se vezli asi 10 minut, nás ještě stačila doslova seřvat průvodčí, protože jsme se dovolili zeptat, zda si u ní můžeme koupit jízdenky. V pokladně nebo přes e-shop Českých drah bychom to přece měli levnější, to dá rozum. Jenže ne všichni se můžou chlubit neomezenými daty a dostatečnou časovou rezervou před příchodem na nástupiště. Komunikace s lidmi je dovednost, kterou je třeba trénovat. A během karantény se nenašly vhodné příležitosti k tréninku asertivního přístupu. Paní průvodčí trénovala naopak přespříliš.
Z Olbramovic jsme se vydali poměrně klidnou chůzí směrem do Prčice. Už v polovině cesty jsem cítila stehenní svaly a konečně jsem pochopila, co znamená mít oslabené hamstringy.
Krajina na jih od Prahy mi to však vynahrazovala. Mám ráda malé kopce a mezi nimi ještě menší vesnice, krátké lesy a sem tam zelenající se louky nebo pole. Zřejmě i proto, že mi tato krajina připomíná léta strávená na chalupě u Tábora. Jen škoda, že tráva nepůsobila jarně šťavnatě. Sucho, které prý v novodobé historii Česko ještě nepostihlo, bylo znát na každém kroku, prach neustále poletoval okolo cest.
Nikde nikdo
Během cesty jsme nepotkali snad jediného pochodníka nebo cyklistu, a to ani na turistických stezkách, kterých jsme se drželi. Sem tam jsme zahlédli místní na polích nebo zahrádkách. Příroda za městem je úplně jiná než přeplněné pražské parky, kde to v posledních měsících bylo spíš jako na Václaváku. Jediná, koho jsem za celý den mohla pozdravit, byla tahle koza.
Do Prčice jsme došli upocení a na náměstí jsme vypili každý pivo v plechovce, které jsme si koupili cestou u místního vietnamského obchodníka. Měl kupodivu otevřeno. Otevřená byla i legendární hospoda U Škrpálu, kde vydávali jídlo z okýnka.
Legendární pochod z Prahy do Prčice byl letos zrušen a já jsem se na cestu vydala hlavně proto, abych dostála už každoročnímu zvyku. Trasu doporučuji jen s výhradami, neboť sami organizátoři později prosili aby se lidé do Prčice nevydávali. Nejspíš toto vyjádření vydali spíš z preventivních důvodů, protože na cestě do Prčice i v samotné obci by člověk o pochodníka nezavadil.
